Šest až osm let, zaznělo do prázdna…

Dodnes si velmi silně pamatuji některé střípky těch bolestných chvil, hlavně ty na začátku, kdy se život otočí a vy nevíte jak ho uchopit.

Častokrát to bylo, jako když do vás něco narazí a vy nevěříte, že právě vy jste ten vyvolený. Dodnes jsou ty jizvy živé. Dokonce i zpětně vidím pohledy, cítím vůně, chlad a sucho v krku… a to už je to tolik let..

Byla jsem pozvaná na první jednání s právníkem, jakožto nejbližší osoba mého muže, poprvé jsem si měla vyslechnout co se vlastně stalo a proč se nám nevrátil domů.

Zavolala jsem mámě zda mi pohlídá malého syna, všecno tehdy bylo bolavé a zklamané, všechny vztahy nesly tíhu a bolest toho co se stalo.

Má máma mi nedokázala odpustit, že jsem ho dovedla do rodiny jak tomu říkavala, že jsem svému synovi zničila život.

Dnes vím, že to jen nedokázala přijmout.

S odstupem času jsem jí to odpustila a ona sobě snad taky.

Každý má přece právo se srovnávat se situacemi po svém. Nebudu lhát…už nikdy náš vztah nebyl jako dřív, byla to možná zkouška a my ji neobstály. Ale jedno velké plus v tom vidím, přestala jsem být malou holčičkou co myslela, že se schová mámě pod sukni…

Neschovala !

Já konečně vzala odpovědnost, odpovědnost za svůj život i když jsem se někdy cítila úplně sama.

Nakonec mi na poslední chvíli přijela známá, která viděla mého syna poprvé. Ano i takové extrémy mě potkaly, ale v tu chvíli jednáte jak musíte pro dobro všech kolem. A také z povinnosti ty věci nějak řešit.

Vyjela jsem za právníkem, měla jsem sebou tašku, a v ní věci.

Jeho věci, o které mě tehdy právník žádal aby je pak předal na vazbě, obečení a hygienické potřeby.

Zazvonila jsem na zvonek brány luxusní vily, dveře se otevřely a já vstoupila do paláce s recepcí, tam mi mladá paní s úsměvem řekla posadťe se, pan Doktor hned přijde…

Třásly se mi ruce, klopila jsem zrak, tolik jsem se bála toho, že každý ví co právě žiju, každý přece pozná, že jsem ta co má muže ve vězení.

Usadila jsem se na koženou sedačku a vedle sebe položila tašku plnou základních potřeb.

Každá minuta byla večnost.

Najednou vstoupil muž středního věku s jarmulkou na hlavě a hlubokým hlasem. Jeho stisk ruky byl pevný a tak sebejistý.

Od první chvíle bylo znát, že tento případ je pro něj rutina, pro mě skoro konec světa.

Posadili jsme se naproti sobe u krásného vyřezávaného stolku, on si s klidem napěchoval dýmku a zapálil tabák, pak dal nohu přes nohu a řekl.

Nevypadá to dobře. Hrozí mu při hodně dobré vyhlídce šest až osm let.

A s ledovým klidem povídal něco o zákoníku a případu jako takovém, já otočila svoji hlavu k terase s výhledem do nádherné zahrady a přestala jsem vnímat.

ŠEST LET!

ŠEST AŽ OSM LET!!!

Slzy se mi rozutíkaly po tváři tak, že jsem přes ně neviděla, svět byl najednou tak rozostřený a mě v hlavě proudily toky myšlenek na to, že náš syn bude už ve škole až se uvidí znovu, že jeho táta nebude s ním když bude vyrůstat, že spolu nezažijou několik narozenin…

Tak moc to bolelo!

Nakonec jsem se podívala směrem k právnikovi a ten akorát končil svůj pořadník vět. Tašku ponechte na recepci a fakturu vám zašleme.

Fakturu za rozkutálené slzy, dodnes nevím co mi tehdy říkal a upřímně nebylo potřeba to vědět.

Proces jako takový, samotný vývoj případu a především emoce se během té doby změnily ještě milionkrát a dokud ho neodsoudí nikdy nevíte na čem jste.

Nakonec byl doma mnohem dřív, než jaký byl odhad.

Chce to odvahu… i když v tom celém je to to nejtěžší,co se dá skutečně zdravě udržet.

S láskou A.lien