První vycházka mimo věznici

Po patnácti měsících máme první tři hodiny, které spolu můžeme strávit venku, sami, bez kontroly při vstupu do věznice, bez dozoru při návštěvě, prostě SAMI.

(úředním žargonem – „opuštění věznice v souvislosti s návštěvou“)

„Tak my vám ho teda půjčíme, ale musíte nám ho zase vrátit!“ pronesl laškovně při předávání manžela dozorce za okénkem. „A nemohli byste mi ho už nechat napořád?“ pokusila jsem se o vtip a on hned zareagoval „To určitě, vy byste po něm určitě chtěla, aby doma makal! Tak to ne, tady má klídek a může odpočívat“ a zasmál se vlastním slovům. Tedy, zasmála jsem se taky, i když mi zrovna do smíchu nebylo, ale nějak se to v té chvíli čekalo.

Pes na manžela zaraženě zíral, pak se přikrčil a skočil mu do náruče. Neviděli se přes rok a vítání bylo bouřlivé. Musela jsem jejich radostné křepčení ukončit, psa umístit do kufru a manžela na přední sedadlo spolujezdce. „Ježiš auto, no to je úžasný!“, rozhlížel se po našem autě, jako by v něm byl poprvé. „Už se nemůžu dočkat, až ho budu zase řídit“.

Vyjela jsem od věznice a přemýšlela, kam zajet, abychom se mohli projít a dojet včas i na smluvenou schůzku v nejbližším městě. Můj muž měl před týdnem narozeniny a já jsem mu přichystala malé překvapení v kavárně, kam dorazí i část jeho rodiny.

Les! To je paráda, můžeme se projít a povídat si, objímat se a držet se za ruce a nebát se, že nás od sebe hned odeženou, protože během návštěvy ve věznici jsou tělesné kontakty zakázané.

„Příroda, to je něco“, rozhlížel se muž po okolí a tvářil se, že je to něco nevídaného. Po krátké procházce věnované nám oběma (myšleno mně i psovi) jsem vytáhla z auta zeleninový salát s masem a nabídla mu to, jako svačinu. „To je strašně dobrý!“ nepřestával chválit značně unavený salát a studené maso. Blesklo mi hlavou, co asi dostává k jídlu normálně, když mu toto připadalo jako božské menu. Dopil Kofolu a tvářil se šťastně. „Měli bychom jet“, upozornila jsem ho na letící čas, a vyrazili jsme do města, kde jsme se měli setkat s částí jeho rodiny.

Mrkla jsem na paní vedoucí a ona kývla a zmizela vzadu. Po chvíli se vynořila a nesla krásný ovocný dort, na němž hořely dvě svíčky, jako symbolika toho, že už druhé narozeniny jsme od sebe. Postavila ho před mého zkoprnělého manžela a podivila se, proč nezpíváme. Všichni mlčeli, koukali po sobě, pro všechny to bylo překvapení, a nikdo se nezmohl ani na slovo. „Tak Vám jménem naší kavárny přejeme všechno nejlepší!“ řekla paní vedoucí a tím protrhla hráz mlčení a spustila gratulace od všech přítomných. Pustili jsme se do toho báječného dortu a během jedení a popíjení kávy udělal můj muž kolečko okolo stolu a s každým si chvilku popovídal. Byl šťastný a dojatý. Jeho osmdesátičtyřletý tatínek, který je již delší dobu nemocný a upoutaný na vozíku, se radoval, jako malé dítě, že má svého syna u sebe. Pozorovala jsem ty dva, v mém manželovi věrnou kopii jeho otce, jak sedí vedle sebe, povídají si, sledovala, jak manžel tchánovi pomáhá s jídlem a pitím, a říkala jsem si, že je dobře, že jsem si nevynutila ty první tři hodiny jen pro nás dva, ale dokázali jsme najít šťastný kompromis. Těžko říct, zda se ti dva ještě někdy spolu posadí do kavárny…

Snad nikdy v životě mi neuběhly tři hodiny tak rychle. „Už musíme zpátky!“ uvědomila jsem si při pohledu na hodinky. Měli jsme necelou půlhodinku na návrat. A bez dalšího otálení jsme se rozloučili a odjeli do vězení.

„Miláčku, moc ti děkuju, byl to úžasný výlet, budu mít nač vzpomínat“, šeptal mi do ucha.

„Uvidíme se zase za měsíc, už teď se moc těším!“ Stáli jsme v objetí před vězeňskou branou a já měla co dělat, abych nebrečela. „Já vím, taky se moc těším“ ovládla jsem se, aby odcházel v pohodě, a po rozloučení pod dozorujícími kamerami jsme se zase vydali každý svou cestou.

Odjížděla jsem s kňučícím psem v kufru, který nebyl schopen pochopit, že jsme zase jen dva, a téměř jsem neviděla pro slzy na silnici. „Jak ti je?“ volala mi už po cestě domů kamarádka, která naprosto správně vytušila, že jsem úplně na dně. Vrátil se mi emočně zážitek ze dne, kdy jsem svého muže vezla na nástup do vězení. Krátce jsem jí povyprávěla události na návštěvě a ona okamžitě zareagovala:

„Potřebuješ panáka“, řekla. A měla naprostou pravdu.

Někdy ho prostě potřebuju.

A.leida