První návštěva.

První návštěva.
Očekávaná.
Plná nedočkavosti, vzrušení a strachu.
Radost a bolest zároveň, kdo z těch dvou vyhraje? Neustálý boj emocí, který nekončí pozvánkou na daný čas a termín. Ten nekončí ani prvním krokem z parkoviště před věznicí, tam se emoce ještě prohloubí, tam teprve začnou hlásit se o slovo.

První dny Vás ani nenapadne, že k ní dojde. Jakápak návštěva?? Za chvíli je venku, za pár dní je totiž doma .-)  Není !

Jediné po čem toužíte je den, hodina, kdy se znovu uvidíte. Nepamatuji si přesně, co to bylo za den, ani jak bylo venku, vlastně si nepamatuji skoro nic…..možná už ani moje hlava nechce.

Co ovšem nikdy nezapomenu je pocit, pocit kdy dáte půlročnímu synovi pusu na čelo a jdete za jeho tátou, dodat mu sílu a věříte, že vy to přece ustojíte, vy tu rodinu, tady venku propojíte s tím co on prožívá tam, vy to všechno unesete…. Ale jak?

Kde vzít tu sílu, dodnes sama nevím, kde se to ve mě bralo, odvaha, pocit že musím a jedu jako motor? Asi. Cítím tu hořkost v krku, vidím cestu z okna auta, modré kovové dveře a řadu lidí, ano lidí se stejným osudem v ten daný čas.

Lidí se stejnou pozvánkou a stejným časem, jen odesílatel byl pokaždé někdo jiný, někdo kdo seděl. Někdo milovaný, někdo kdo nám všem jisto jistě zatraceně chyběl…

Po odevzdání tašky, potřebných formalit a papírování se ocitám v místnosti, v které jsem se ještě párkrát ocitla.

Říká se jí čekárna, místnost o pár stolech a židlí, umělé kytky zaprášené nevkusné obrázky. A moře mých slz. Přes které nabylo vidět skoro nic. Neskutečná chuť vstát a rozeběhnout se..Ale Kam?

Kam můžeš jít? Jsou všude mříže a ty přece čekáš…v čekárně.

Vzpomínám si, že jsem měla pocit nenávisti, nenávisti k tomu co nás potkalo, nenávisti k životu i k mému muži. Dnes vím, že to místo z vás dokáže udělat i zlostného člověka, člověka co pochopitlně neumí příjmout ten fakt, že se tam jeho bytost vyskytla.

Nebojte se, zvykla jsem si, za pár měsíců jsem měla ,, čekárnu“  docela ráda a cítila se v ní o něco lépe.

Pokaždé jsem si krátila čas úvahami, kdo z nás z těch venku, je na tom zrovna hůř. Kdo z nás to nese lépe. kdo asi za kým přišel. Nejvíc se mě dotýkala návštěva, kdy v čekárně bylo 5 dětí. To jsem si čas nekrátila jen se modlila aby tam můj syn nikdy nemusel.

A je to tady.
Cinkání klíčů a jde se, ale kam?
Tam!
Dovnitř. Do vězení.

V doprovodu pracovníka věznice se dostávám na nádvoří, zastavuje se mi dech, koukám na zaparkované autobusy pro převoz vězňů, na desítky oken se mřížemi a slyším křik, smích, hlasy, spoustu hlasů….

Před vstupem do místnosti, kde jsou stoly s čísly a k nim přistavené židle vcházím ubrečená jako malá holka a bojím se zvednout oči, bude tam? Jak asi vypadá po pár týdnech tady, bude jiný?

Bude to ještě vůbec ON?

Není tam, ještě tam nikdo není. Posadím se dle pokynu a čekám.
Otevřou se boční dveře a vchází jeden za druhým v zelených teplákovkách.
Všichni stejní bez rozdílu, jen každý si pozná toho svého, já taky.

Vlasy má dlouhé, pleť šedou, ale oči jsou stejné, těch se držím, celou tu hodinu.
Celou tu zatraceně krátkou hodinu!!!
Nikdo vám nedá víc, nikdo vám tu dálší návštěvu nepřiblíží.

TADY PLATÍ PRAVIDLA, STEJNÁ BEZ ROZDÍLU.TADY JSTE TOTIŽ V BASE….

Mám jedinou radu s odstupem let, milé ženy.
Všechno pusťte, pusťte každou bolest, každý pláč i každou emoci. Nic si nenamlouvejte,nic v sobě nezadržujte, NIC A NIKDY si navyčítejte, přijímejte to jak to je a jak se to stalo, nejste o nic horší člověk, matka ani manželka, vy ne! Vy rozhodně NE!!! Jste jen a jen žena!!!

Zvládnout se dá všechno jen to prostě vemte jako, když jste právě nastoupili na loďku co vás odnese na další břeh….

Každou vlnkou se nechejte zhoupnout a veřte, že Vás to někam zanese, nebojujte proti tomu, jděte s tím.

S láskou A.lien