PRO TY, KTERÉ ČEKAJÍ …

Blížíme se k hranici 24 měsíců. 2 roky… 2 roky čekání, dva roky vytrvalosti, odhodlání, bolesti, zoufalství, lásky, víry …. v tom trestu je všechno, na co si člověk dokáže jenom vzpomenout. Když se ohlídnu zpátky, snad nikdy v mém životě ve mě nebylo nikdy větší odhodlání, než v tomhle trestu. Za tu dobu jsme zažili desítky, stovky, možná i tisíce situací, které jsou naprosto nestandardní. Ne s ohledem na to, že venku je to všechno jiný a ty situace tam, si lze jenom těžko představit, ale s ohledem na to, co všechno jsme museli překonat my dva spolu v tom vztahu. V tom, kdy jeden je v base… Protože nejenom o fungování v kriminálu nemá spousta lidí ani ponětí, ale ani o tom, jaký zápřah je to pro ty dva lidi, které spojuje ta láska. A ta vás musí spojovat, protože bez ní se něco takového zvládnout nedá.Nerada bych, aby tohle znělo jako poučování, proto to nepíšu. Píšu to proto, že po dlouhé době jsme zažili něco jako menší krizi. A aniž bych chtěla zacházet do detailů nebo to nějak konkretizovat, přivedlo mě to k myšlence toho, že bych vlastně ráda podpořila všechny ty holky, co jsou venku stejně jako já. Všechny ty, které jsou těmi, které čekají…. Ono je to mnohem těžší nejspíš zevnitř, než takhle zvenku, ale moje zkušenost je právě tahle a tak píšu o tom, protože to je to, co znám já. A když jsem si promítala některé naše neshody a hádky, malá či velká nedorozumění, občasné třískání s telefonem, nadávky, prostě všechno to, co nás v tom trestu potkalo, tak jsem si najednou pomyslela, kolik takových momentů už vlastně bylo.

Pomyslela jsem na to, kolikrát už jsem brečela, ať na začátku, protože jsem měla pocit, že to prostě nejde zvládnout nebo v průběhu. Protože jsem měla vztek, byla jsem zoufalá, bylo mi smutno nebo třeba jenom proto, že jsme se pohádali a já to brala jako tu největší tragédii, co může být. Vzpomněla jsem si na to, jak těžký je někdy neříct „tak už nevolej…“ ne proto, že to tak člověk cítí a opravdu to říct chce, ale proto, že by se to v danou chvíli mohlo zdát jako to nejsnazší řešení pro vás oba. Že ať jsme venku nebo tam, chce to strašně moc trpělivosti, chce to nadmíru pochopení, tolerance, respektu vůči tomu druhému, aby se tohle všechno dalo překonat.

Jasně, venku jsme se taky nepohodli, poštěkali se nebo si řekli něco hnusnýho, ale každý se nad tím občas zamyslí. Většinu z nás někdy napadne takovéto – co když si řekneme něco hnusnýho a něco špatnýho se stane? Ale úplně jinak se nad tím přemýšlí, když najednou víte, že když praštíte s tím telefonem, nemůžete to sluchátko za 5 minut zvednout a zavolat zpátky. Najednou vědomí, že když nenapíšete by mohlo mít nedozírné následky je tak strašně … určující, že prostě musíte. A tak se (nejenom my venku) překonáváme, odpouštíme si, sbíráme všechny síly, co ještě zůstávají i když už jedeme úplně na doraz a snažíme se to celý jenom nějak přežít. Protože „když si myslíme, že nemůžeme, vydržíme daleko víc“ a hlavně i když se zdá, že už žádný síly nemáme, pořád ještě zbývá dost.

A tak, navzdory všemu, co nás už potkalo a všemu, co nás ještě potká, stále věřím, že ten trest dojedeme až do konce. Že to jednou skončí a život bude zase v pořádku. Tahle víra sama o sobě (i když to s běžnou vírou nemá nic společnýho) je někdy sama o sobě strašně těžká. A nakolik se může zdát, že „však to není zase tak dlouho“, není to zdaleka tak snadný. Vnímání času se v tom trestu naprosto liší od čehokoliv, co bylo kdykoliv před tím a tak se minuty zdají někdy jako hodiny a hodiny jako vteřiny …

Říká se, že láska která nebolí není láska … nedokážu říct, zda s tím úplně souhlasím a v tomto případě bych to možná trochu poopravila … láska je dar. Je to to nejkrásnější, co může člověka potkat a najít toho, koho pravdu milujete je to nejlepší, ale ta bolest je někdy nevyhnutelná. I přesto, že toho druhého milujete víc, než sebe sami, i přes to, že víte, že nemilovat ho prostě nejde …

Příběh nám zaslala autorka webu 1000 dní bez Tebe.