Peklo?

Sama nevím, zda jsem pro tenhle příspěvek zvolila vhodný název, ale trefnější mě prostě nenapadá. Nenapadá mě žádný jiný výraz, ke kterému to připodobnit a možná i to peklo je příliš mírné. Navíc …. nevěřím na to, že peklo existuje. Je to místo, kterým se odjakživa straší malé děti. Že si je odnese čert a vezme si je s sebou do pekla, když budou zlobit. No, asi jsem teda v životě zatím moc hodná nebyla … můj život totiž peklo minimálně připomíná, pokud se jím při tom rovnou nestal.

Ráno obrovská euforie

z toho, že mi přišel hrozně dlouhý dopis. Až na některé pasáže, které popisují realitu Tvých všedních dní je i hezký. Jak píšeš o tom, co je pro nás dva teď důležité, když píšeš o věcech, které mi dodávají sílu. Celý den se těším na to, že snad odpoledne zavoláš, když ne dnes tak zítra určitě. Telefon se ozve přesně pár minut po čtvrt na tři, těším se jako malá, odcházím na chodbu a konečně tě slyším. Slyším Tebe, ale někde za tvým hlasem je tolik bolesti …. slyším to, i když Tě u toho nevidím. Nejde to přeslechnout. Držím se …. tak strašně se držím, abych se nerozbrečela sotva promluvím, jenže to prostě nejde….

Stačí jediná Tvoje věta a je vymalováno.

„Mám Tě rád, chybíš mi ….“ Tisíckrát si můžu říkat, že musím být silná. Že to k vůli Tobě musím vydržet, že hovory jsou drahé a čas vzácný na to, abychom jím plýtvali, ale přesně tahle slova boří hráz mého předsevzetí o tom, jak to bude vypadat, až Tě zase konečně uslyším. A nejde o to, že brečím já, ale slyšet Tebe, jak se sotva držíš, abys nebrečel taky, to je prostě k nevydržení …. Můj chlap, můj hrdina, který se až do poslední chvíle dokázal jako chlap tvářit a chovat je najednou zlomený, úplně na dně, stejně jako já a vzájemně si nedokážeme pomoct. Tisíce slov se mi derou na jazyk a sotva Ti dokážu říct, jak moc Tě mám taky ráda a ať jsi silný. To vše „podpořeno“ tím, že se patrně do konce roku ani neuvidíme, protože s návštěvama je to komplikované a Tebe asi v brzké době čeká přesun a to ještě ani nevíme kam….

Po tomhle telefonu se regulérně skládám.

Sedám si na židli na naši studenou pracovní chodbu a řvu. V tu chvíli je mě jedno, co se kolem mě děje. A když se pak kolegyně, kterou jsem si zavolala jako psychickou pomoc ptá, jestli se něco děje, dokážu jen kývat hlavou, že ne a sotva jí dokážu říct, že jsi volal.

Ale vlastně u toho cítím, jak strašně lžu.

Protože jo, něco se prostě děje. Vzali mi Tě …. odešel jsi, protože to jinak nešlo, ale já se prostě nedokážu tvářit, jako že se nic neděje. Zkoušeli jste si někdy představit, jak se v tyhle chvíle cítím? Zkuste to …. zkuste si představit osobu, kterou milujete nade všechno na světě …. máte to? A teď si představte, že ze dne na den je ten člověk pryč. Že ho nevidíte, když se večer vrátíte domů, že se mu nemůžete podívat do očí, nemůžete ho obejmout, nemůžete se ho dotknout, nemůžete si s ním povídat …. a nejenom to. Přimyslete si, že mu nemůžete zavolat, kdy chcete. Ano, píšete, ale reakce na to, co si píšete a co zažíváte chodí s několikadenním odstupem …. máte tu představu? Fajn a teď ji zkuste vynásobit 100x. A přesně tak to vypadá v reálu.

Nikdy jsem si neuměla představit, že budu někdy někoho milovat tolik, jako Tebe, ale děje se to.

TY jsi důvod, proč ráno vůbec vstávám z postele, TY jsi důvod, proč se přemáhám, proč se snažím vůbec ještě o cokoliv, proč se snažím normálně fungovat, proč se snažím zase se vrátit k normálnímu životu, ale jsem strašně vyčerpaná. Vyčerpaná z předstírání, že se nic neděje, protože lidi překvapivě udivuje, když na jejich otázku jak se mám odpovídám, že blbě. „jakože fakt, ty se prostě nemáš dobře?“

Už je to víc jak týden a ještě nebyl jediný den, kdy bych aspoň jednou nebrečela.

Nemůžu za Tebou. Nemůžu Tě vidět a kdo ví, jak dlouho to ještě potrvá, kdo ví, kam Tě pošlou. A chci, aby jsi mi volal, ale slyšet Tě tak, jako dneska je jako by mi někdo vrazil přímo do srdce stovku nožů. Bolí to, tak strašně to bolí a jediné co zůstává je cit, který nás drží pohromadě a snaha o to to všechno ne vydržet, ale přežít. …. protože já trpím společně s Tebou. Trpím, když mi píšeš, jaké to tam je, rozplývám se, když mě napíšeš něco hezkého a úporně se snažím držet toho, že je všechno „relativně“ v pořádku, ale ono není. Ty jsi tam a já tady …. můžu udělat jediné – nenechat Tě v tom. A toho se OPRAVDU hodlám držet, protože bych si nikdy neodpustila, že jsem Tě v tom nechala samotného. NIKDY!!!

Děkujeme za možnost zveřejnění příspěvku Martině H., která píše vlastní blog „1000 dnů bez tebe„.