Před 2 měsíci, jsme se dozvěděli, že jde sedět

Měl mít nástup 22. února, já v té době byla v 9. měsíci těhotenství, termín porodu byl 26. únor.

Rozhodli jsme se, že zkusíme požádat o odklad aspoň o 14 dnů. Vyšlo to, nástup byl odložen do 6. března.

Datum 6.3. se nám asi navždy vryje do paměti, narodil se nám ten den ráno syn.

Jakoby věděl, že se s tatínkem musí ještě vidět a rozloučit se s ním.

Ten den v 16 hodin nastoupil na vazbu. Se slzami v očích odcházel z porodnice, když se s námi loučil. Bylo mi hrozně, ten pocit se nedá popsat. Na prsou jsem měla syna a ve dveřích jsem mávala své lásce se slzami v očích.

Nastoupil, výkon trestu na 5 měsíců.

Přišlo to zrovna v takové chvíli, kdy bych spíš uvítala, kdyby s námi tatínek mohl být doma, ale nejde to. Člověk si řekne, že 5 měsíců nic není, ale je… každá hodina, každý den je těžký… ještě s malým miminkem.

Od toho dne jsme si napsali už mnoho dopisů, slibujeme si v nich lásku, já jemu dodávám sílu a podporu, protože vím že my na něj počkáme, vím že to nějak zvládneme protože se opravdu milujeme.
Udělal chybu, ale není čas na nějaké výčitky, jsou na tom lidé mnohem hůř… o hodně hůř. Zvládli jsme toho už hodně, tak proč ne tohle??
Člověk který miluje, počká, i když je to těžké, ale ten druhý je za mřížemi bezmocný a to co potřebuje je mít oporu a jistotu, že na něj někdo venku čeká, že není sám a má rodinu která ho miluje.

Do budoucna ho to poučí, změní. Lituje té chyby každý den, co tam je…

I v téhle situaci jsme se ocitli spolu – SPOLU. Společně ji i zvládneme. Bude to boj, ale proto spolu lidé jsou aby bojovali společně a společně takové situaci zvládali.

Protože to má smysl…

Tento příběh nám zaslala Julie.