Dopisy….

DOPISY, spousty dopisních obálek, papírů a známek.

Nikdo je nepočítal, ale bylo jich nespočet. Dodnes cítím jejich zápach, kovový a zakouřený. Přesto jsem hltala každé slovo a smutněla s každým „tak zase zítra, lásko“.

Na nějaký čas bílý papír a pero zaujaly své místo na jeho půlce postele. Tam, kde kdysi uléhal, jsem měla vždy přichystáno ke psaní, aby mi neunikla jediná myšlenka, jediné sdělení, které jsem chtěla aby znal. Ten bílý, prázdný společník krátil mé probdělé noci.

Některé dopisy jsem po ranním přečtení roztrhala a nikdy neodeslala!

Jiné – některé upatlané od dětské přesnídávky, některé ubulené a tvrdé od slz, některé s pusou od rtěnky propadaly pravidelně na dno poštovní schránky v naší ulici.

Nesly různé sdělení, smutné, vřelé, láskyplné, malované… častokrát jsem to na papíře vzdávala, častokrát to vzdával on …ta prodleva doručení nás držela to zvládnout.

Dopisy byly skoro každodenní pravidelnou spojkou mezi mnou a ním. Byl blízko, pár kilometrů od nás, a přesto tak vzdálený a těžko hmatatelný.

Díky dopisům viděl vyrůstat syna. Díky dopisům mohl číst, jak se každý den směje.
Ne však před jeho očima.

Říká se, že dopisování je poloviční přítomnost. V něčem byla …a v něčem se člověk cítil plný pocitu držet jazyk za zuby tak silně, že ani ruka nedokázala psát. Otisk datumového razítka na každé stránce od něj připomínalo, že Vám někdo hledí přes rameno.

Přesto to pro mě dodnes nese své kouzlo. Těšila jsem se na každé jeho psaní a bála se, když byla schránka prázdná. Neměl dost známek, nebo se něco stalo? Nikdy jsem neměla odpověď hned …a na to dnes už nejsme zvyklí.

Člověk se naučí vážit si maličkostí.
Najednou ani všední věci nejsou samozřejmostí.

Oba jsme byli odkázaní na kus papíru. Dodnes mám schovaný každý, který přišel. Už v nich nedokážu číst a milionkrát jsem je chtěla vyhodit, ale pokaždé jsem si řekla, že to má ještě svůj čas…

Je v nich navždy kus nás!

A.lien