730 dní bez něj

9.12.2019 ten den a ten datum budu mít v paměti až do smrti.

Věděla jsem, že ten den přijde ale nedokázala jsem si představit jaké to bude.

Jak se budu chovat? Co budu cítit? Co mám říct? Jak na tom bude on?

Dokážu byt silná, jako byl celou dobu on?

To byly otázky, které se mi v hlavě promítaly pořád. Chtěla jsem je potlačit, snažila jsem se o to, přeci jenom jsme měli poslední noc.

Přišlo ráno, pro každého normální pondělní ráno. Pro nás to nebylo normální pondělí ráno, ale začátek obav, strachu a bezmoci. Emoce lítaly všude kolem nás a zase přišly ty otázky, ale teď to byly otázky „jak to tady zvládnu“? Popadl mě strašný strach a tak jsem ho jen pevně objala a brečela. Hodiny, co hodiny, minuty utíkaly tak jako nikdy předtím. Bylo 15:05, když přijel jeho bratránek a on mi řekl, že jde a začal nosit věci do auta. Seděla jsem v kuchyni jako opařená. Urvaná, bezmocná a plna nenávisti a otázek proč. Přišel se zpátky rozloučit, obejmul mě pevně a já mu řekla snad 100 x, že ho miluji. Nic víc jsem říct nedokázala. Řekl mi, že to tady musím zvládnout a že musí jít. Tohle nebylo loučení, jaké prožívají lidé denně. Odchod do práce, odjezd na služební cestu. Tohle bylo loučení před začátkem pekla. Začátkem nekonečně dlouhých dnů a noci. Začátkem neznáma.

Nevím, kdy ho zase uvidím kdy ho políbím, či obejmu

Zavřel dveře a šel. Silný a odhodlaný, jako byl celou dobu. Kdežto já jsem padla na postel a brečela. Nedokázala jsem přestat. Strach, bezmoc a nenávist ve mě rostly. Bylo to něco šíleného. Něco, co se vlastně ani nedá popsat.

Tou chvílí to začalo.

Začalo odpočítávání dnů, nocí, hodin a minut. Sama nevím, jak jsem ty první 3 dny zvládla, prožila. Ale přežila jsem je. Už ten den jsem psala první dopis, potřebovala jsem se z toho vypsat, svěřit se mu se svými pocity a ujistit ho, že to zvládneme, že ho miluji a nenechám ho v tom. Každý ten den jsem si přála, aby zazvonil telefon a slyšela jsem jeho hlas. Měla jsem mu toho tolik co říct. Myslela jsem na to, že jsem mu neřekla vše, co jsem chtěla, každou chvíli mě napadalo, co mu říct, ale nejde to. Nezvednu telefon a nezavolám a když mu napíšu odpověď přijde až s prodlevou. To, co je pro někoho tak obyčejný, odpověď nebo vytočení oné osoby, pro nás teď bylo něco nemožného.

Byly jsme odkázáni na papír a tužku.

Každý z těch dnů jsem chodila 4x do schránky, zda tam není aspoň DOPIS. Ano aspoň, protože to bylo teď jediné, co bylo možné. Nebyl tam. Říkala jsem si, ze když ne dnes, tak zítra určitě.
Dnes 12.12. jsem šla jako obvykle na poštu odeslat dopis pro něj, když jsem se vrátila, otevřela jsem schránku a byly tam! 3 dopisy. Bála jsem se je otevřít. Bála jsem se co tam bude, ale věděla jsem, že musím, je tam kousek něho. Možná na chvíli zmizí otazníky v mé hlavě. Otevřela jsem první, záplava emoci byla neskutečná. „Ahoj lásko“, tak začínal jeho dopis. Vím, že pro spoustu z vás je to běžné ale tady tomu tak nebylo. Po 4 dnech čtu konečně něco o něm. Konečně se dozvídám, jak se má, jaké to tam je, jak to zvládá.

Řeknu vám jen jedno.

Tohle člověk musí zažít, jinak se do té situace nedokáže vžít. Po přečtení všech těch dopisů ve mě vzrostlo odhodlání, vůle to zvládnout. Tak jsem se dala do psaní dopisu, napsala mu o všem, odpověděla na všechny jeho otázky. Jediné, co jsem mu mohla slíbit je to, že ho v tom nenechám. Nikdy bych si to neodpustila. Strčila jsem dopis do obálky, rozeslala vzkazy, které mi napsal a šla poslat dopis. Ne jen dopis ale kus sebe se silou kterou mi dodaly jeho dopisy. Čtu si je pořád dokola a vím jen jedno. MY TO ZVLÁDNEME. A už nezbývá nic jiného než opět odpočítávat.

726 dni zbývá a tak každý den, ne že si užívám, ale přežívám a těším se na zítřek, protože každým zítřkem jsem o kus blíž k němu…

Tento příběh nám zaslala Nela Jensíková.